8.den » Trenta – Izola
Ráno nás probouzí sluníčko. Nesnídáme, protože není ani moc co. Balíme stany a vyrážíme na poslední kousek cesty v Julských Alpách. Scházíme do vesnice a skládáme bágly na návsi, kde tušíme autobusovou zastávku. Romí s Honzou jdou do informačního střediska zjistit odjezdy a nakoupit suvenýry. Tomas zatím v místním obchůdku s potravinami kupuje limču a chleba.
Honza se úspěšně vrací s informacemi o spojích a s pohlednicemi, Romí si nese opatrně hrníček s Triglavským národním parkem. Odněkud se objevují dva kluci našeho věku a když zjišťují že jsme také češi, dávají se s námi do hovoru. Jsou z ČVÚT. Vypráví nám o svých zážitcích z Triglavu a o dvou kamarádech, kteří se na něj brzy ráno vydali z nedalekého kempu. Martin, pomýšlíme si.
Konečně přijíždí autobus. Kluci vystupují na další zastávce a my pokračujeme v jízdě nekonečnými serpentinami. Když autobus zdolává úroveň Sněžky, začíná cesta dolů. Řidič celou cestu nepřestává mluvit a anglicky vypráví postaršímu turistovi celou historii Jugoslávie a Slovinska. Zběsile při tom stačí máchat rukama, telefonovat, neustále řadit a kličkovat. Každý z nás by měl s tolika zatáčkami plné ruce práce i v osobáku, zatímco on hladce proplová s tímto monstrem mezi mraky aut, motorkářů, autobusů i ovcí. Cestou z kopce nás trochu děsí smrad spálených brzd, ale zanedlouho se před námi již objevuje Krajinská Gora.
Tam náš autobus končí a chystá se na cestu zpět. My máme chvíli času, než nám pojede další a tak jdeme nakupovat zásoby. Jako vždy do Mercatoru. Marťas ještě shání směnárnu a nakonec je úspěšný u jednoho obchodníka se sportovním oblečením, co vypadá jako vekslák a neumí ani slovo anglicky.
V krámu si kupujeme pití, nějaké pivko, chleba, těstoviny a omáčku k nim, sýry a další pochutiny a sladkosti. Chvíli přemýšlíme nad vajíčky, ale nikdo neví, co nás ještě čeká a tak je raději nekupujeme, i když Romí začíná mít s transportem křehkých věcí zkušenosti, protože neustále svůj hrníček střeží jako oko v hlavě.
K autobusu přicházíme těsně před odjezdem. Bágly si musíme dát do zavazadlového prostoru, ačkoli je téměř prázdný. Cesta ubíhá rychle. Během ní se pomalu začínáme loučit s majestátnými horami a už se těšíme k moři. Vystupujem v Jesenici přímo u nádraží. Zjišťujeme odjezd vlaku a kupujeme zpáteční jízdenku Jesenice – Koper. Na toaletách provádíme nezbytnou údržbu našich zevnějšků. V parku naproti nádraží poté snídáme a dráždíme místní holuby.
Blíží se odjezd, proto jdeme na nástupiště kde právě přistavují krásnou elektrickou soupravu. Nasedáme a zabíráme dva oddíly sedadel přes uličku. Chvilku po vyjetí Tomas vytahuje karty, hrajeme a sledujeme jak se hory skalnaté masivy postupně vzdalují. Krajina se postupně mění a celkem za nedlouho jsme v Lublani, kde přesedáme do další, stejné soupravy. Tentokrát usedáme za sebou a spíš si už jen povídáme. Monotónní rytmus vlaku nás postupně jednoho po druhém uspává.
Krajina a ráz staveb se rychle mění, projíždíme mnoha tunely a nakonec klesáme velkým obloukem do údolí. Netrpělivě začínáme vyhlížet moře. Konečně spatřujeme první velkou vodní plochu. Je to záliv u Koperu. Za chvíli vystupujeme z klimatizovaného vlaku a omračuje nás vlna tepla. Je to příjemné po tom co jsme včera zažívali během ledové vánice.
Nacházíme informační tabuli a zjišťujeme, že se stanováním to u moře nebude tak lehké. Všude kam dohlédneme jsou po kopcích rozesety vilky s oplocenými pozemky a podle mapy vede po celé délce pobřeží hned vedle moře silnice. Rozhodujeme se tedy pro kemp. Z Honzova průvodce zjišťujeme, že jich je v blízkosti několik a my se rozhodujeme pro Izolu. Zřejmě proto že je víc na jihu a městečku podle fotek vypadá lákavě.
Jelikož jsem během dneška nějak zlenivěli, rozhodujeme se že pojedeme autobusem. Zjišťujeme, že nám jeden spoj právě ujel a tak se alespoň přesouváme ke správnému nástupišti na zdejším autobusovém nádraží. Ale ještě než k němu dojdeme, přibíhá k nám chlapík a ptá se kam jedeme. Hned nám nabízí že nás do Izoly odveze svým taxíkem za 400 SIT. Váháme, jelikož nevíme kolik stojí bus, ale zdá se to rozumná cena. Říká, že bus stojí stejně a hned nám ukazuje svůj mikrobus. Jdeme nasednout a on ještě odbíhá k partičce teenagerů. Něco na sebe ve slovinštině pokřikují a tři nagelovaní frajírci si k nám nakonec přisedají.
Dosti zběsilým tempem vyrážíme a všichni mladíčci celou cestu přes sebe něco melou, až jim vůbec nerozumíme. Vyzvídají odkud jsme, že byli prý v Praze, že jsou české holky vášnivé a podobně. Poté co jeden z nich zpozoruje cifru na taxametru znejistí a začínají se dohadovat s řidičem. Dohadují se i s námi, jako že půjdeme na půl a stále přihazují cifry dle toho jak cena stoupá. Suma je displeji opravdu dosti značná, až nás napadá jestli to nebylo 400 SIT za kilák, místo za osobu. To by byl potom sakra drahý výlet. Jediný Honza zůstává v klidu, pevně rozhodnutý že řidič dostane svých 1600 shitů [šitů] (náš nový výraz pro zdejší měnu, vyjadřující hodnotu jednoho SITu, tedy vlastně tolaru).
Během zběsilého řidičova tempa ani nestíháme sledovat okolí, najednou na nás řidič vybafne do kterého kempu že to vlastně chceme. Po rychlé debatě dupe na brzdu, auto otáčí a ukazuje nám, že jsme onen kemp právě minuli. Na křižovatce ještě vystupuje jeden ze Slovinců a někam odbíhá, nejspíš pro prach do bankomatu. Nečekáme na něj a řidič nás přiváží před bránu kempu. Honza mu platí, řidič děkuje a otvírá nám dveře. Vystupujeme a taxík odjíždí. Nemůžeme ani uvěřit tomu, jak všechno hladce proběhlo.
Honza jde na recepci zjistit ceny ubytování. Když nám je sděluje téměř omdléváme. Při pohledu na okolí však uznáváme, že i zde je sehnání vhodného místa pro stany nemožné. Také naše představa o slovinském pobřeží doznává značných trhlin. Tam kde totiž končí moře, jsou asi metrové balvany, hned za nimi následuje rušná magistrála. Při našem rozmýšlení nás oslovuje ještě nějaká Češka jedoucí do Chorvatska a shánějící také ubytování. Společně nadáváme na zdejší ceny, ale nezbývá než přijmout.
Na recepci ohlašujeme, že se ubytujeme se dvěma stany a krásná recepční nás posílá najít si místa. Rozdělujeme se do dvou skupin a marně hledáme mezi spousty karavanů kousek místečka. Spousta přívěsů vypadá, že je tu už na stálo, nemají ani kola a zahrádky, kterými jsou obehnány by jim to ani neumožnili. Během hledání nás odchytává protivný chlapík na kole, co prý tu pohledáváme a jestli už jsme odevzdali pasy na recepci. Jede nám ukázat místa a pak s ním jdeme na recepci sepsat vše potřebné.
Vracíme se ono místečko kde v úzké proluce mezi karavany s jejich oplocením a plotem, za kterým je rušná silnice, stojí několik stanů. Dva větší a dva tak na jednoho člověka. Zbývá ještě kousek místa kde stavíme naše dva stany a zabavujeme též lavičku stojící vedle pidistanů. Poté jdeme obhlédnout kemp. Hlavní budova s restaurací a záchody jsou naproti bráně s recepcí. Menší, méně udržované záchody a sprchy pouze se studenou vodou jsou nedaleko našich stanů. Romí s Tomasem při obhlídce moře potkávají obří krysu, která mizí kdesi mezi kameny.
Tomas poté vaří k večeři poslední rýži co máme s poslední vepřovou konzervou. Jako vždy nešetří s pepřem a kari, ať to má pořádný říz. Poté se jdou Honza s Romím umít a vrací se pro peníze. Za teplou sprchu chtějí jedno euro. Marťas jde hned po nich. Tomas vyráží nakonec také, ale protivná baba obsluhující sprchy ho již vyhání, že má prý setřeno a divoce máchá hadrem. Nezbývá mu nic jiného, než navštívit studenou sprchu u druhých záchodků, kde není žádná obsluha.
Po setmění vyrážíme na obhlídku města. Ze začátku trochu bloudíme, procházíme nevábnou moderní čtvrtí a mezi tenisovými kurty. Nakonec se dostáváme oklikou k malému přístavu. Celé nábřeží žije čilým nočním ruchem. Procházíme okolo kolotočů, přes tržnici kde koukáme po nejrůznějších suvenýrech a cetkách a dostáváme chutě na spousty mořských specialit, které lidé pojídají v mnoha zahradních restauracích hned na molu.
Po chvilce váhání Tomas neodolává a u jednoho ze skromnějších stánků si dává opečené rybičky – sardele. Za celkem solidní peníze dostává hromadu ryb, chleba co hrdlo ráčí a téměř to nemůže sníst, až mu s tím musí Marťas pomoct. Všichni pak dostáváme chuť na pivo, ale zde mají pouze plechovky. Vydáváme se dál a na zahrádce jedné rybí restaurace si dáváme točené Laško. Noc je krásně teplá a vlahá, pouze nad mořem se začíná blýskat. Dopíjíme a pospícháme ke stanům, protože se začíná zvedat vítr.
Ve stanu ještě hrajeme karty a zjišťujeme, že auta nepřestávají jezdit ani v noci. Neumíme představit, jak v tomto hluku budeme spát. Když zavíráme oči, vypadá to že nám auta a nadupané motorky projíždí snad stanem. Chvíli to trvá, ale nakonec únavě podléháme a usínáme.
Novinky
květen 2008
Sekce turistika cizina Rumunsko.
Sekce turistika čechy Moravský kras.
duben 2008
Sekce běžkařské výlety Šumava a Jizerské hory.